V srpnu 1946 zahájila v Oradea činnost Československá přesídlovací komi-
se pro Rumunsko.
1. ledna 1947 začala vlastní soupisová akce. Území Rumunska bylo proto
rozděleno do pěti oblastí, v nichž byly zřízeny oblastní úřadovny. Největší roz-
sah měla oblastní úřadovna v Oradea, která zahrnovala 114 krajanských obcí
a osad v župách Bihor, Salai, Satu – Mare a Cluj.
Z úřadovny Oradea se hlásilo celkem 5 180 rodin Slováků s 20 292 osobami.
Z tohoto počtu bylo 1 480 s 3 080 osobami hlášeno jako průmysloví a země-
dělští dělníci. Drobní zemědělci do 4 ha představovali 75 % všech přihlášených
zemědělců, přičemž se zároveň zabývali dřevorubectvím.
Provedení soupisové akce bylo, vzhledem k rozlehlé ploše, velkým vzdáleno-
stem, rozvráceným komunikacím a kruté zimě, velmi náročné.
Ve zprávě Československé přesídlovací komise z 20. ledna 1947 se uvádí :
„Vlaky a pošta nejezdí pravidelně, na saních se člověk nedostane
nikam, auta jsou v nespolehlivém stavu. Drahou se jeti nedá … je
třeba ke každé jízdě drahou zvláštního povolení od místní policie.
Bez úplatku se člověk nehne, nikdo nespěchá, každý má na všech-
no čas.“
Toto vše vyžadovalo od pracovníků přesídlovací komise pevné zdraví, trpěli-
vost a sociální cítění. V krajanských osadách se mnohdy setkali s nouzí a bídou
hraničící s hladem, což bylo způsobeno dvěma po sobě jdoucími neúrodami.
Přes všechny obtíže byla soupisová akce ukončena do konce března 1947.
Podle usnesení vlády z 10. ledna 1947 se zdůrazňovala potřeba reemigrantů
jako námezdních pracovních sil. Vzhledem k tomu bylo rozhodnuto v prvém
sledu provést přesídlení krajanů hlásících se do námezdního poměru a neměli
žádný nemovitý majetek. Teprve ve druhém sledu měli být reemigrováni čeští
a slovenští malozemědělci. Ve třetím sledu přicházelo v úvahu přesídlení ostat-
ních slovenských samostatných zemědělců za předpokladu, že v rámci pozem-
kové reformy a výměny obyvatel s Maďarskem jim bude opatřena vhodná pů-
da na Slovensku.
Technická stránka reemigrace spočívala ve splnění řady úkolů z oblasti zdra-
votní, prověřovací, evidenční a dopravní. Například šlo o to, aby bylo zabrá-
něno zavlečení endemicko – infekčních chorob. Proto bylo nutné provést v je-
dnotlivých lokalitách zběžnou prohlídku přesídlenců a vyloučit ty, jejichž one-
mocnění zmíněnými nemocemi bylo zjevné. Vzhledem k velice špatným hygie-
nickým podmínkám bylo nutno deparazitovat stovky reemigrantů na vši a svrab.
Polovina reemigrantů byla považována za bacilonosiče a bylo dbáno, aby před
odjezdem transportu pobyli alespoň čtyři dny v karanténě.
V Rumunsku bylo zřízeno několik shromažďovacích středisek. K hlavním pa-
třila střediska Oradea, Alesd, Pecina u Nadlabu a Oršava. Zpočátku byli ree-
migranti vyzýváni, aby se sami dostavili do sběrného střediska. Později byli svá-
ženi 21 nakládními auty Československé přesídlovací komise. Jakmile počet
reemigrantů shromážděných ve středisku dosáhl takové výše, aby naplnil ree-
migrační vlak, tj. 800 – 1000 osob, vyzvala přesídlovací komise ministerstvo
sociální péče k vyslání vlakové soupravy. Byla obvykle složena z padesáti va-
gónů. Byl to služební vůz, vozy pro vojenský doprovod, ošetřovna, vůz pro
matky s malými dětmi, vůz s kuchyní, pomocný vůz kuchyně, vůz se skladiš-
těm potravin a nákladní vozy se svršky reemigrantů a zbytek vozů se samotný-
mi reemigranty.
Reemigrace byla prováděna po trase Oradea - Episcopia Bihorului - Bihar-
keresztes - Püspökladány - Miskolc - Hidásnémeti - Čaňa - Košice - Púchov
- Přerov.
Po příjezdu do Košic obdržel každý navrátilec kapesné ve výši 300 korun a
reemigrační průkaz. Velitelé vlaků reemigrantům vydali doklady o zatimním
československém občanství.
První transport byl přivítán 21. února 1947 v Košicích. Byli to krajané z naci-
sty vypálené obce Polana Micului v Bukovině. Celkem to bylo 405 osob z 52
rodin.
V Československu zřídilo ministerstvo sociální péče shromažďovací středis-
ka, kam byli reemigranti distribuováni. V každém shromažďovacím středisku
byla zřízena komise ministerstva zemědělství pro osídlování reemigrantů. Jejím
úkolem bylo řídit podávání přihlášek o usídlení na zkonfiskovaném zeměděl-
ském majetku a vysílání uchazečů do jednotlivých okresů. Reemigranti sloven-
ské národnosti byli směřováni do českého pohraničí, protože Slovensko mo-
hlo poskytnout zemědělské jednotky, jen tehdy, pokud by byla provedena vý-
měna obyvatel s Maďarskem.
Reemigrantům byly poskytnuty zvláštní váhody, například ošacení, úlevy v
dodávce hospodářských plodin, mléka i másla a sociální podpory. Ale sloven-
ští reemigranti se chtěli vrátit na Slovensko. Tvrdili, že jim bylo slíbeno, že po
skončení výměny obyvatelstva s Maďarskem se mohou vrátit zpět na Sloven-
sko. Již ti Slováci, kteří přišli do ČSR ještě před zahájením organizované ree-
migrace, odcházeli na začátku roku 1947 na Slovensko. Rozprodávali přidě-
lenou zemědělskou půdu a odjížděli v přesvědčení, že po odchodu Maďarů se
jim naskýtá příležitost k získání úrodné půdy na Žitném ostrově. Jen za první
čtyři měsíce roku 1947 se odstěhovaly z českého pohraničí 363 rodiny s 1577
osobami. Bohužel na Slovensku nepochodili a ještě téhož roku se vraceli zpět.
Během letních měsíců roku 1947 se realizovalo přestěhování reemigrantů z
Rumunska hlásících se do námezdního poměru. Tím skončil první sled reemi-
grace a druhý sled započal na podzim roku 1947 tím, že přijížděli reemigranti,
kteří žádali v ČSR o příděl půdy.
Poslední tj. 18 reemigrační vlak roku 1947 vyjel z Varadína 26. listopadu.
V průběhu roku 1947 přesídlilo v osmnácti transportech do ČSR celkem
13 595 osob. Z tohoto počtu bylo jen asi 500 osob umístěno na Slovensku.
Usídlení většího počtu nebylo na Slovensku možné vzhledem k nedostatku vho-
dných uvolněných usedlostí.
Platnost československo – rumunského protokolu o reemigraci vypršela v
červenci 1948, aniž by došlo k jeho prodloužení. Teprve v září 1948 povolily
další tři transporty, které se uskutečnily v listopadu a prosinci 1948. Ani ty
však nestačily k tomu, aby převezly všechny krajany, kteří chtěli do ČSR.
Po zastavení reemigračních transportů v červenci 1948 přestávali Češi a Slo-
váci věřit v další pokračování reemigrace. V lednu 1949 bylo zahájeno další
jednání s rumunskou vládou. V únoru 1949 rumunská vláda sdělila, že nepři-
pustí další přestěhování osob až na ty, které byly již připraveny k odjezdu.
Byl to 25. transport vypravený z Varadína (Oradea) 17. dubna 1949.
Ministerstvo sociální péče však i nadále kladlo hlavní důraz na povolení dal-
ších transportů. Vláda proto zmocnila československé velvyslanectví v Buku-
rešti, aby o dalších transportech jednalo s rumunskými úřady. Nakonec začala
poslední etapa přesídlení osob z Rumunska. Rumunská vláda však zásadně ne-
povolovala reemigraci specialistům, kvalifikovaným dělníkům, obchodníkům,
průmyslníkům, velkostatkářům, bohatým sedlákům, intelektuálům, veřejným
zaměstnancům a soukromým úředníkům. To znamenalo, že v úvahu přicházeli
pouze nekvalifikovaní dělníci.
V roce 1949 se podařilo uskutečnit osm transportů. Ten poslední 32. vyjel
z Varadína 22. prosince 1949. Tím byla definitivně ukončena reemigrace ru-
munských Čechů a Slováků. Během této organizované akce se celkem navrá-
tilo 21 001 osoba, z toho 7 544 dětí do 14 let a 529 osob práce neschopných.
Neorganizovaně na vlastní pěst jich bylo asi 3 000.
zdroj informací : Jaroslav Vaculík - Poválečná reemigrace a usídlování
zahraničních krajanů