Reemigrace Slováků do ČSR

Předseda Československé vlády Zdeněk Fierlinger v roce 1945 :

" Vláda se bude snažit otevřít dveře do vlasti všem Čechům a Slovákům,

kteří jsou roztroušeni v zahraničí. Je v programu vlády, aby se všichni

Češi a Slováci mohli slušně uživit doma, aby tu pomáhali budovat nový

stát ".

  17. července 1945 byl zřízen Osídlovací úřad, přestože dosud nebyly uzavřeny

reemigrační smlouvy s příslušnými státy.

  31. července 1945 se vláda oficiálně rozhodla vyzvat zahraniční krajany k ná-

vratu do vlasti. Vláda přislíbila reemigrantům, že budou zařazeni do výrobního

procesu podle svých dosavadních zaměstnání a povolání.

  Realizací transferu pověřila vláda ministerstvo ochrany práce a sociální péče

do jehož působnosti v této souvislosti patřilo vést evidenci a statistiku reemi-

grantů, dopravovat je do ČSR, ubytovat je a stravovat až do jejich usazení a

provádět sociální a zdravotní péči o ně.

Hlavní důvody reemigrace zahraničních Čechů a Slováků :

  Zájem našeho státu na obsazení pozic po odsunutém německém obyvatelstvu

v pohraničí. A taktéž snaha zahraničních krajanů o zlepšení svého dosavadní-

ho sociálně ekonomického postavení.

Cílem reemigrace bylo :

  Vrátit z ciziny všechny Čechy a Slováky národně uvědomělé a politicky spo-

lehlivé. Úkolem reemigrace bylo přispět v rámci hospodářského plánu k pře-

konání nedostatku pracovních sil.

  Předpokladem plánované reemigrace byl soupis všech zájemců se zjištěním

okolností ovlivňujících jejich návrat (věk, odborná kvalifikace, počet rodinných

příslušníků, sociální a majetkové poměry apod.). Tento soupis prováděly v ze-

mích s větším počtem krajanů reemigrační komise, které potom spolupůsobily

při uskutečňování transferu.

  Nabytí československého státního občanství předpokládalo žádost reemigran-

ta ministerstvu vnitra ve lhůtě do 29. dubna 1948 a lhůta pak byla prodloužena

do 31. prosince 1949 a poté ještě do 31. prosince 1950. Současně s udělením

občanství docházelo k očištění českých a slovenských příjmení, která byla v ci-

zině zkomolena. Reemigrantům bylo doporučeno, aby současně se žádostí o u-

dělení státního občanství požádali o změnu způsobu psaní svého příjmení. Listi-

na o udělení československého občanství byla pak vydána již s příjmením psa-

ným novým způsobem.

Průběh reemigrace lze rozdělit do tří etap :

  Přípravná etapa spočívala ve sjednání, s příslušným státem, reemigrační doho-

dy. Provést soupis uchazečů a jejich majetku a ověřit jejich národní a politickou

spolehlivost.

  Druhá etapa představovala transfer přestěhovalců vlakem nebo automobily do

shromažďovacích středisek v ČSR, kde dostali kapesné, byla provedena registra-

ce a zabezpečeno jejich usídlení.

  Třetí etapa zahrnovala provádění sociální péče o reemigranty jako například

poskytování jednorázových podpor k odstranění okamžité finanční tísně, sociál-

ních zápůjček k opatření nejnutnějšího domácího zařízení a ošacení.

  Československo uzavřelo celkem pět reemigračních dohod a jednu dohodu o

výměně obyvatelstva. Dohoda s Rumunskem (toto nás zajímá nejvíce) měla

charakter protokolu. Byla podepsána v Bukurešti 10. července 1946.

  Protokol umožňoval osobám české a slovenské národnosti bydlícím na území

Království rumunského, které byli rumunskými občany či bezdomovci, aby se

ve lhůtě jednoho roku (později prodloužila rumunská vláda platnost do červen-

ce 1948) přestěhovaly do Československa. V protokolu bylo zdůrazňováno,že

přestěhovalci mají právo vzít s sebou osobní svršky, nábytek, domácí zařízení,

osobní skvosty a nejnutnější nářadí pro provozování řemesel. Reemigranti byli

povinni likvidovat do data reemigrace své dluhy a závazky pocházející z daní a

dávek.

  Ještě před podpisem protokolu přijelo z Rumunska do ČSR neorganizovaně

v nákladních železničních vozech asi 3 000 Slováků (mezi nimi byli i moji před-

ci), k čemuž je vedly hospodářské důvody. Jednalo se především o sedmihrad-

ské Slováky usídlené v župách Bihor a Salai, v osadách položených vysoko na

chudých, většinou živin zbavených půdách. To vedlo k trvale špatné úrodě a

nedostatku potravin.

  Již v květnu 1946 bylo v českých zemích usídleno 278 rodin. Reemigranti od-

mítli umístění jako zemědělští deputátníci a lesní dělníci a dožadovali se přiděle-

ní zemědělských usedlostí. Osidlovací úřad pro Slovensko nemohl pro nedosta-

tek vhodných usedlostí tyto rodiny umístit a proto požádal o jejich usídlení v po-

hraničí českých zemí. Po přidělení samostatných zemědělských usedlostí byli

spokojeni, ale trpěli nedostatkem financí.

V prosinci 1946 zde již bylo 700 rodin, které na vlastní náklady přijely do ČSR.

  Reemigranti z Rumunska tvořili třetí největší skupinu zahraničních krajanů,

která se vrátila po druhé světové válce do Československa. V roce 1930 žilo

v Rumunsku celkem 33 897 Slováků a 11 323 Čechů. Pro rok 1946 se odha-

duje počet 52 000 Slováků a Čechů. Z toho bylo 82 % rolníků, 10 %  země-

dělských dělníků, 4 % průmyslových dělníků, 2 % živnostníků, 1 % inteligence

a 1 % podnikatelů.

  Značným rysem našich menšin v Rumunsku byla silná populace : 7 – 10 dětí

u sedmihradských Slováků, 5 – 7 dětí u Čechů.

  Slováci byli všichni rumunskými státními příslušníky, stejně tak i Češi usídlení

na venkově.

  Podle náboženského vyznání u Slováků převažovali římští katolíci nad evan-

gelíky a řeckokatolíky. Češi byli římští katolíci a z menší části čeští bratři.

  Rumunští krajané tvořili čtyři velké skupiny. Největší skupina Slováků žila v

Sedmihradském rudohoří. V Pomaruší a Banátě žila hospodářsky a kulturně nej-

vyspělejší skupina Slováků. Skupina Slováků žila taktéž v jižní Bukovině a dal-

ší žili ve velkých městech. Nejlépe si žili Slováci v Banátě, zatímco Slováci v

Sedmihradsku, obývající mírně kopcovité kraje, byli většinou nemajetní drobní

domkaři, kteří pracovali jako zemědělští a lesní dělníci.